|
* 23.04.1995 † 21.02.2009 DKK 0/1 |
|
|
|
Rituška byl můj první malamut vůbec. To
pro ní jsem si jela jako mladá holka zblázněná do malamutů k manželům
Dědičovým. Přivezli jsme si domů 4 měsíční zvědavou rošťandu.
S Ritou jsem strávila strašně moc času u koní a poté na společných
vyjížďkách. Zatímco já jela dlouhé hodiny na koni, Rita na volno běhala
okolo nás a užívala si pohybu. Milovala koně stejně tak jako já. Ještě
ve stáří, když už jsem koníky neměli a ona je někde viděla byla
úplně u vytržení. Čumáčkem jim vždy jemně dloubala do břicha a
ti naši koníci jí už znali a nechali si to líbit. Byl to takový její
pozdrav směrem k nim. Byla to typická malamutka, přátelská k lidem a
lovec každým coulem. Dodnes bych nespočítala ty slepice, které
chodila potají krást k sousedům. Přitom naše nechávala být! Z Rity
nikdy nebyla šampiónka na výstavách. Přesto dnes oceňuji její krásný
tmavý pigment, plnochrupost, nůžkový zkus a velmi lehký prostorný
pohyb. Bohužel, nikdy neměla štěňátka. Pokoušeli jsem se jí nakrýt,
ale trpěla na záněty dělohy a tak jsem se jí na radu veterinářů
rozhodli nechat v 5ti letech vykastrovat. Asi díky tomu byla do poslední
chvíle stále stejně hezky stavěná jako zamlada. I přesto, že se říká
o malamutech, že to nejsou psi jednoho pána a změny nesou bez problému,
tak u ní to tedy nikdy nebyla pravda. Těžce nesla situaci, kdy jsem se
vdala a přestěhovali jsme se o 2km dál. Každý den mi doslova zdrhla a
vrátila se domů k našim. Poté, co se k tomu přidali ještě bitky s
mladší fenou Annie, tak jsem se rozhodla, že jí nechám u mamky. Tam,
kde byla Rita od mlada, kde to znala, kam se vracela a kde měla obrovskou
zahradu. Poslední čtyři roky byla ve společnosti mojí mamky a nevím,
zda měla mamka víc ráda Ritu nebo Rita mamku. Zkrátka se z nich stala
nerozlučná dvojice. Život dopřál Ritunce téměř 14 krásných let,
ale i tak byl její odchod pro nás všechny velmi těžký. Chci poděkovat
mamce, která se o ní do poslední chvíli starala. Ritunka bojovala
necelých 14dní s následky mrtvice. Byla moc statečná a šikovná, když
se její stav začal zhoršovat rozhodli jsem se pro eutanázii. Věřte,
že i u velmi nemocného a starého pejska to je to těžké rozhodnutí.
Nicméně při vzpomínce na slova psí modlitby "Až se můj čas
naplní, nenech mě trpět. V případě nutnosti skonči mé trápení včas,
jen Tě prosím, zůstaň v této chvíli se mnou" nebylo možné
jednat jinak. Rita umřela doma, v mém náručí a spinká na své zahradě
pod stromem, kde vždycky ráda lehávala. Nikdy na Tebe nezapomeneme.... |
|
pes - Cherokee Run Shamanrock - Cherry |
|
* 1.3.2000 † 1.6.2000 |
|
|
|
Chtěla bych tuto vzpomínku věnovat jednomu
krásnému malamutímu miminku, kterému bohužel nebylo dáno, aby z něj
vyrostl statný velký pes. Byl se mnou přesně jeden měsíc, ale nikdy
na něj nezapomenu. Byl krásný, hravý, velmi pozorný a roztomilý, asi
tak jako všechna štěňata v jeho věku. Zemřel v den, kdy mu byly tři
měsíce...Mnoho lidí se mě dodnes ptá, proč tenkrát umřel. Cherryho
jsem vybírala z dlouho očekáváného vrhu manželů Seidlových v CHS
Shamanrock. Byl synem zapůjčeného a výstavně velmi úspěšného psa
Ch.Moon Song´s Captain Moon Ray a stejně tak úspěšné matky MultiCh.
Blessed Love of Montego. Během chvilky se stal kamarádem naší
malamutky Rity a plánovali jsme společné výstavy, vycházky, sport a vůbec
vše, co si člověk přeje když si pořizuje malamutí miminko. Bohužel
i přesto, že byl pravidelně očkován a pohyboval se pouze na rozlehlé
zahradě, tenkrát ještě u mých rodičů, dostal pravděpodobně
hepatitidu. Čtyři dny a čtyři noci jsme bojovali o jeho život. Dny
jsme trávili na veterině v HK a v noci jsem ho držela v náručí u mě
doma. Byl to čtvrtek, kdy mi vydechl v náručí na veterině naposled.
100% příčinu nedokázala říct ani pitva a pro mě to jsou velmi
bolestné vzpomínky na malý malamutí život, který odešel dříve než
kdokoli z nás čekal. Dodnes jsem však vděčna rodině Seidlových, jak
se k celé situaci postavili a přesto, že to nebyla jejich vina a mohli
mě podezřívat ze zanedbání péče o štěně, které mě svěřili,
tak jsem od nich nikdy neslyšela jediného vyčítavého slova. Naopak,
velmi mi pomohli se s celou situací smířit a svěřili mi jiného
chlapečka z dalšího vrhu - dnes již skoro dědouška našeho Jessieho
- Ich Just Fur Fun Shamanrock. Zato jim tu chci moc poděkovat, protože
dnes jako chovatelka si nejsem jistá, jak bych celou situaci přijala já
v pozici chovatelky. Bylo to kruté, ale přesto velmi poučné "člověk
míní a příroda mění". Bohužel někdy je osud našich chlupatých
kamarádů stejně nezvratný jako osud nás lidí.. |
